Vzpomínkové setkání k 100. výročí narození A. Hlavatého v Hořicích

100 let od narození Aloise Hlavatého

6. 7. 1906—4. 7. 2001

Když jdete ulicí od Batalionu k autobusovému nádraží, tak procházíte ulicí Aloise Hlavatého. Čas někdy plyne neúprosně a i v tomto případě jsme svědky, jak se z nedávno žijícího člověka, který nás před pěti lety opustil, stává legenda.

Alois Hlavatý byl v jedenácti letech v roce 1917 členem zakázaného válečného sokola v\"Alois
 Polšti u Miletína, kvůli čemuž ho vyloučili ze školy. O rok později ho při vzniku Československa volali zpět, aby jim u památníku K. J. Erbena v Miletíně přednesl básně. Jakoby mu tato vlastenecká událost předurčila jeho životní osudy. Alois Hlavatý navštěvoval Obchodní akademii v Hořicích, kde 1925 odmaturoval. V armádě se vypracoval na důstojníka a poté se věnoval civilnímu zaměstnání v oboru peněžnictví. Alois Hlavatý jako důstojník v záloze, vyškolený pro interní zpravodajskou službu, aktivně pracoval v odboji za 2. světové války. Jako účetní znalec a revident měl volný pohyb po Protektorátu, a tedy lepší přístup k informacím. Vedl odbojovou skupinu přímo v Novém Bydžově, kde se scházeli v knihkupectví pana Panochy. V květnových dnech vydal Alois Hlavatý svou první knihu „Květen 1945“, která obsahovala tři emotivní básně spojené s okupací \"Alois
(přetištěny v nové knize: „Šelmy na scéně 1939—48“, 1999). Z tehdejšího výtěžku financoval svoji jednotku v pohraničí. Bohužel armádní peníze ušetřené A. Hlavatým byly záhy rozkradeny nadřízeným důstojníkem. Druhou část peněz tehdy věnoval na Masarykovo konto proti tuberkulóze.

V roce 1948 ho komunisté zatkli, neznámý člověk ho vyvedl ze zadržovací cely. Do 24 hodin musel opustit svou zemi, nestihl se ani rozloučit s manželkou a synem, kteří byli na návštěvě u příbuzných. Pracoval v utečeneckých táborech Čechů a Slováků v Německu pro českou zpravodajskou službu, která se zformovala proti komunismu. Jak mi sám Alois Hlavatý řekl, seděli tam téměř ve stejném složení jako za odboje proti nacistům, nikdo z nich ale nevěřil, že tady komunistická totalita vydrží déle než pár měsíců. Bohužel se zmýlili. To, co následovalo, bude navždy patřit mezi nejčernější místa naší historie, kdy velkou \"první
fyzickou i psychickou bolest vykonávali na lidech příslušníci stejného národa. Když se Alois Hlavatý vracel do Čech pro manželku a syna, byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu jako představitel jedné vymyšlené hradecké skupiny odsouzen na doživotí, původní návrh zněl „trest smrti“.

Nakonec byl 31. března 1950 odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu těžkého žaláře na doživotí, ke konfiskaci celého jmění, dále k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kčs a ke ztrátě čestných občanských práv na deset let. Seděl na Pankráci, na Borech, na Mírově a na Slovensku v Ilavě a nejdéle v Leopoldově. \"A.
Do úplné „sbírky“ velkých čsl. kriminálů mu chyběly pouze Kartouzy ve Valdicích. Ve věznicích se přesvědčil, co všechno člověk dokáže, zapomene-li, že je člověkem. Aby nepropadl zoufalství a beznaději v nejkrizovějších chvílích svého života, uzavíral se do svých myšlenek, vzpomínek a představ. Vzniklé myšlenky veršoval a uspořádával do nekonečných veršů, které ztvárňovaly jeho pocity a tužby. Propuštěn byl z Leopoldova 23. září 1960 jako člověk plně invalidní, režimem zcela opotřebovaný, vážící jen 39 kg.

Přišel rok 1990, kdy byl A. Hlavatý rehabilitován a za léta strávená ve vězení mu byla vyplacena náhrada. Alois Hlavatý si však pro sebe z těchto peněz neponechal ani korunu — vězení i následnou perzekuci ze strany komunistů bral jako službu vlasti a nikdy se nepovažoval za oběť. Nejen proto všechno rozdal mezi Hořice a Miletín, svá nejmilejší města. \"A.
Hořicům věnoval částku pro nemocnici a Miletínu zakoupil do věže tři nové zvony místo těch, které z věže sundali Němci za okupace. V září roku 1991 se stal A. Hlavatý čestným občanem Hořic a v roce 1992 čestným občanem Miletína. V roce 1993 se přestěhoval z Prahy do Hořic. Za jeho pobytu v Hořicích bylo vydáno pět jeho knih: „Z bláta do louže“, „Ozvěny domova“, „Pohádky z naší malé zahrádky“, „Šelmy na scéně 1939—48“ a „Osliáda“, většina z nich za podpory města Hořice.

Aloise Hlavatého jsem poznal v roce 1996 v jeho 90 letech, kdy každý den vstával za ranního rozbřesku, zacvičil si a vyrážel na procházku směrem na Gothard. Nepotřeboval ani hůl, brýle na čtení používal výjimečně. Trpělivě si se mnou povídal o svém životě a pomohl vzniku seminárních prací. Jak sám říkal, vznikly mezi námi rodinné vztahy. Alois Hlavatý mě seznámil s muklovskou rodinou pobočky Konfederace politických vězňů ČR v Nové Pace pod vedením Blanky Čílové. Již tehdy jsem začal dokumentovat jejich vzpomínky i současné aktivity. Alois Hlavatý mě vyzval ke spolupráci na vydávání svých knih, nosil jsem mu autorizovat texty a grafické návrhy knih „Pohádky z naší malé zahrádky“, „Šelmy na scéně“ a „Osliáda“. \"A.
Nezapomenu na okamžiky, kdy jsem přivezl první výtisk každé z nich, pomalu listoval, mlčel, bylo ticho a po dlouhé chvíli se začal usmívat a nebylo třeba slov, byl šťastný. Od doby věznění, kde verše skládal, šlo o první vydání. Plánovali jsme další knihy, ale bohužel jeho čas se 4. 7. 2001 naplnil.

Hanka Truncová, která byla Aloisu Hlavatému nejbližší oporou, se v těchto dnech stává obyvatelkou Pečovatelského domu v Hořicích. Právě jí vděčím za to, že jsem neztratil kontakty s muklovskou rodinou. V roce 2006 jsem měl možnost stát se členem úzkého organizačního týmu, kterému se podařilo na Letenské pláni v Praze zorganizovat pod vedením Konfederace politických vězňů ČR akci „1. máj bez komunistů a nikdy jinak“. Političtí vězni už se nemohli dívat na to, jak každého 1. května komunisté manifestují na místě, kde byl zločinný komunistický režim svržen a tak jim Letnou tzv. vyfoukli a uspořádali jsme na ní protikomunistické setkání, které navštívilo přes třicet tisíc lidí. S přítelkyní jsme pomohli zorganizovat výstavu reprezentující Konfederaci politických vězňů ČR — blízko vzpomínky na popravenou Miladu Horákovou si mohli návštěvníci přečíst i o Aloisovi Hlavatém, čestném občanovi Hořic.

Mgr. Michal Kuchta

více informací:

www.horice.org/hlavaty

www.pametnaroda.cz

www.kpvcr.cz