Prezident udělil státní vyznamenání i členům KPV ČR

Poslední dny nám sice přinesly několik vysoce aktuálních témat, ale my jsme se dnes sešli proto,
abychom si připomněli, že je tomu přesně devadesát let, kdy byla obnovena naše suverenita a kdy České
království, součást tehdejšího Rakouska-Uherska, nahradil nový státní útvar,
Československá republika. Česká státnost však za sebou v té chvíli měla již téměř
tisíc let své existence. I tento překrásný sál Starého královského
paláce odkazuje k časům daleko dávnějším, než je 28. říjen 1918.

Dnes chci připomenout i poslední čtyři roky, které tomuto dni předcházely. První světová
válka nebyla naší válkou, ale počet jejích obětí byl i u nás nesmírně
vysoký. V Čechách a na Moravě by se stěží našla rodina, která by touto válkou nebyla krutě
zasažena. I v nejmenších vesničkách dodnes zůstaly pomníky nesoucí jména těch, kteří
se z ní nevrátili. Památku padlých v této strašlivé válce si naši
předkové v průběhu 20. a 30. let minulého století připomínali, ale doba pozdější na ně
pozapomněla.

Proto chci dnes — při této slavnostní příležitosti devadesátého výročí vzniku
našeho novodobého státu — vzpomenout na všechny naše vojáky, kteří během první
světové války položili své životy, ať už to bylo na kterékoliv straně fronty. Jejich památka by se měla natrvalo vrátit do povědomí nás všech. Neměli bychom vzpomínat jen na některé
z nich.

Nejen první světová válka, ale i oněch devět desetiletí, které uplynuly od jejího
skončení, mnoha našim spoluobčanům, zejména těm mladším, připadají jako cosi pradávného,
co má s naší současností jen málo společného. Není to pravda, ale částečně
takový pocit chápu. Býváme zdravě skeptičtí k jakémukoli nadnesenému patosu.
Býváme střízliví, civilní a na velká slova obvykle reagujeme naší velkou a mocnou
zbraní — ironií a humorem. Nemáme rádi moralizování a nenecháme se nutit
k projevům něčeho, co necítíme.

Někdy se však tento postoj obrací proti nám. Je to tehdy, kdy poněkud lehkomyslně zlehčujeme významné
okamžiky našich národních dějin, ač je to minulost nás samých, našich blízkých, našich
rodin, našich bezprostředních i vzdálenějších předků. Právě tyto okamžiky a prožitky
vytvářejí naši vlast, která je základním rozměrem našich individuálních
i společných obav, nadějí i jistot.

Význam pojmu vlast, jenž byl podobně jako mnoho jiných tolikrát zneužíván a vyprazdňován,
si člověk uvědomí nejsilněji, když je mu odepřen. Mohou o tom vyprávět celé generace našich emigrantů,
kteří uprchli před nacismem či komunismem a kteří museli zapouštět kořeny v jiných kulturách,
v jiných společenstvích, v jiných tradicích. I když se v novém prostředí
nakonec zabydleli a nalezli v něm druhý domov, na svou vlast zapomenout neuměli a nechtěli. Ztrátu vlasti
cítili jako ránu, která se sice zhojí, ale bolavá jizva po ní zůstává a nemizí.

Pojem vlast patří proto mezi těch několik málo, které nemáme právo zpochybňovat, relativizovat či
se k nim chovat laxně. Patří mu projevy úcty a bedlivé ochrany. I proto, že nejde jen o něco, co
bychom vytvořili my sami, dnes žijící, něco, co se proto může stávat předmětem aktuálních
mocenských a politických her pro jedno či dvě volební období.

Náš stát jsme zdědili od mnoha předchozích generací. Rozrůstal se i zmenšoval, ale nikdy zcela
nezanikl. I v dobách, kdy jsme byli součástí široce založeného rakousko-uherského
integračního projektu, České království existovalo a Habsburkové se nechávali korunovat
českými králi.

I během nacistické okupace jsme měli v Londýně exilovou vládu, uznávanou mnoha zeměmi světa.
Nebylo pochyb, že pokud budou Hitler a jeho spojenci poraženi, nezůstaneme jen bezvýznamným regionem Velkoněmecké
říše, ale budeme znovu samostatnou, svobodnou a demokratickou republikou v předmnichovských hranicích. Toho
docílit bylo hlavním motivem těch, kteří odešli bojovat do ciziny, i těch, kteří vedli
ilegální odboj doma a často končili ve věznicích a koncentračních táborech nebo před
popravčími četami. To oni nám předali stát jako nezpochybnitelné, draze vykoupené dědictví,
abychom se o něj starali, bránili ho a předali dalším generacím.

I před devadesáti lety existovaly různé názory na to jak a kudy jít. I tehdy někteří
významní mužové a ženy zastávali názor, že bychom měli zůstat součástí
rakousko-uherského soustátí, protože tím bude našim národům zajištěna vyšší míra
bezpečnosti a naše síla k prosazování národních zájmů bude mnohem větší, než
když budeme samostatní.

Zvítězila však koncepce jiná: republikánská, samostatná a suverénní. Za obrovské podpory veřejnosti dokázaly naše politické, intelektuální a hospodářské elity
v čele s Tomášem Garriguem Masarykem přesvědčit o této koncepci vítězné mocnosti
první světové války, především Spojené státy americké. Nemalou roli v tom
sehráli i naši legionáři. Vznikla republika, která sice své problémy měla, ale byla
svobodná a životaschopná.

Naši předkové nedocenili, že naše evropské okolí není tak ideální a idealistické,
jak vypadá. Selhání spojeneckých svazků s Francií a Velkou Británií, vedoucí
k Hitlerem nadiktované mnichovské dohodě, se stalo osudovou národní tragédií, ale snad
i prozřením, že v reálném světě stojí prospěch jednotlivých států vždy nad
vznešeně znějící rétorikou a že když jde do tuhého, je jim bližší košile vlastních
zájmů než kabát idealismu. To se projevilo i po druhé světové válce, kdy
nás vítězové války v nové velmocenské partii přepustili Stalinovu impériu.

Když byla v únoru 1948 zlikvidována i ona okleštěná poválečná demokracie, bylo na dlouhých čtyřicet let rozhodnuto, že skutečná moc nad naší zemí nebude v našich rukách. To se
projevilo i v srpnu 1968. Tehdy šlo spíše o zásah impéria do svého neposlušného regionu než
o okupaci jednoho suverénního státu druhým, jak se při nedávných vzpomínkách
na toto neblahé výročí mediálně kdovíproč vžilo. Suverénní jsme nebyli ani do té chvíle.

Je tomu teprve devatenáct let, kdy se zhroucením komunismu stala naše vlast opět svobodnou. Jsou tomu čtyři roky, kdy
jsme se většinovou demokratickou volbou občanů stali členy Evropské unie a dobrovolně jí předali značnou část
své suverenity. Rozhodování o věcech veřejných se nám tím opětovně vzdaluje. Jsme
v situaci, kterou poměrně důvěrně známe: v přesvědčení, že činíme to nejlepší pro
náš stát, jeho významných charakteristik se vzdáváme. Zda bude tento krok pro naše občany
znamenat přínos či další pozdní zklamání, se neodvažuji prorokovat. To ukáže až
historický zpětný pohled, jako je ten náš, s nímž se kriticky, ale i s pochopením
díváme na činy našich předchůdců.

Nejsme národ velký, ale ani příliš malý. Važme si spojeneckých svazků se zeměmi, které
stojí na stejných civilizačních hodnotách, na jakých před devadesáti lety vznikla
novodobá republikánská podoba našeho státu. Nedělejme si však nové, přehnané iluze
o míře jejich altruismu. Mají své vlastní přirozené a srozumitelné státní a národní zájmy, tak jako je měly vždycky. Historie neskončila. I dění posledních týdnů
to potvrzuje. Máme svou krásnou zemi uprostřed evropského kontinentu.

Máme to štěstí, že v ní můžeme žít v době, kdy se nám v zásadě
daří, kdy naše životní úroveň a možnosti svobodného rozhodování jsou takové,
jaké nikdy předtím v celých jejích tisíciletých dějinách nebyly. Kdy žijeme
v míru se svými sousedy. Chraňme si to. Nebo o tom alespoň někdy trochu vážně přemýšlejme.
Třeba v takový den, jako je ten dnešní.

Žijeme rovněž ve vzácné době, kdy nám nehrozí žádné bezprostřední vnější
ohrožení. Žijeme v zemi, které se i dramatické otřesy zahraničních finančních trhů
dotýkají jen zprostředkovaně. Odděluje nás od nich naše vlastní měna a s ní spjatý
samostatný finanční systém. Vklady našich občanů a firem jsou proto ve stejném bezpečí jako
v uplynulých letech. Rozumný optimismus je proto na místě. Tím více však platí, že jediným reálným nebezpečím si v takové době můžeme být my sami. Naše
krátkozrakost a lhostejnost, nevidící dál než za obzor jednoho dne. Naše často hloupá nesvornost,
projevující se v malicherném politickém pletichaření a osobních půtkách,
v nichž zaniká smysl politiky, jako jediného osvědčeného prostoru k regulérnímu a demokratickému prosazování idejí a zájmů občanů.

Máme všechny možnosti a dostatek nástrojů k tomu, abychom Českou republiku, svou vlast, předali svým
potomkům v dobrém stavu a aby pro ně bylo slovo vlast více než jen prázdným pojmem. Je to jen na nás.

Děkuji vám za pozornost


Při příležitosti řádového dne 28. října 2008 se prezident republiky Václav Klaus rozhodl
ocenit vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické
společnosti, vynikající výsledky práce, zásluhy o obranu vlasti, hrdinské a výjimečné činy některých významných osobností a udělit či propůjčit jim
státní vyznamenání České republiky.

Pozn. redakce — Vyznamenaní — členové Konfederace politických vězňů — ČR

Prezident republiky propůjčil Řád Bílého lva vojenské skupiny plukovníkovi Jiřímu
Zenáhlíkovi
za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou
činnost
Plukovník Jiří Zenáhlík patří k hrdinům boje za naši svobodu proti
nacistické i komunistické totalitě. Za druhé světové války se po útěku do Británie
účastnil v řadách americké armády invaze do Normandie, bojů na západní frontě a osvobozování Československa. Po únoru 1948 byl donucen opustit československou armádu a v roce
1952 za účast v protikomunistické odbojové organizaci odsouzen na doživotí. Vězněn byl na Pankráci, v Leopoldově a v uranových dolech Bytíz. I po propuštění v roce 1964 byl
komunistickým režimem nadále trvale perzekvován.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Jakubu Blackému

za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva

Jakub Blacký se aktivně účastnil odboje proti nacistické okupaci i proti komunistickému režimu. Po únoru 1948 byl několikrát zatčen a posléze odsouzen za pomoc rodinám obětí komunistické
perzekuce. V téže době založil ilegální Křesťanskou demokratickou stranu. V roce 1954 byl za údajnou velezradu odsouzen na 18 let žaláře a deset let vězněn. Přes svůj vysoký věk se stále
angažuje v řadě veřejně prospěšných organizací, kterým poskytuje i finanční podporu.
Celým svým životem je příkladem nezištné občanské aktivity a lásky k naší zemi
i rodnému kraji.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Jaroslavu Grosmanovi

za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva

Jaroslav Grosman aktivně bojoval proti oběma totalitním režimům. Za druhé světové války uprchl do Sovětského svazu a jako příslušník československé zahraniční armády se účastnil bojů o Kyjev a na Dukle, kde byl zraněn. Po únoru 1948 odešel na Západ, odkud se vracel a organizoval útěky dalších odpůrců režimu za hranice. Při přípravě útěku bývalého
ministra Dr. Drtiny byl zatčen a odsouzen za velezradu na 20 let nejtěžšího žaláře. Propuštěn byl až
v roce 1963 a i poté byl stále pronásledován Státní bezpečností.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka

Ing. Josefu Lesákovi

za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva

Ing. Josef Lesák bojoval na barikádách v květnovém povstání v roce 1945. Po
volbách v roce 1946 se stal nejmladším poslancem nově zvoleného parlamentu. Jako člen
Československé strany národně socialistické aktivně vystupoval proti nástupu komunistické totality.
23. února 1948 byl organizátorem protikomunistické demonstrace a pochodu na Hrad s cílem vyzvat
prezidenta Beneše, aby nevzdával zápas o naší demokracii. I proto se stal prvním poslancem,
kterého komunistický režim uvrhl do vězení. Nucené práce si odpykal v uhelných dolech na Kladně. Dodnes aktivně působí v klubu Milady Horákové.

Prezident republiky propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Františku Wiendlovi za
vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidská práva
František Wiendl byl aktivním
účastníkem domácího protinacistického odboje za druhé světové války. Po únoru 1948 založil na Klatovsku protikomunistickou odbojovou skupinu a pomohl uprchnout za hranice několika
desítkám osob pronásledovaných režimem. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen na 18 let. Amnestie
se dočkal až v roce 1960. Je stále aktivně činný v rámci Konfederace politických vězňů a Sokola.

web kpvcr.cz: 28. říjen  2008 — Zd. K.