Politická facka Parlamentu ČR

Ne vždycky je korektní srovnávat, že někde něco je, zatímco u nás není, ne vždycky je spravedlivé ptát se, proč jinde to jde a u nás ne. Ale tentokrát je to nutné, i když to pro nás dopadá ostudně a zejména naše poslance by měla fackovat hanba.

Oč jde? Jde o naše sousedy, s nimiž jsme ještě nedávno tvořili společný stát, měli tři čtvrtě století společnou historii. O Slovensko, které stejně tak jako nás poznamenal komunistický režim a jež tomuto režimu dodalo komunistické bossy Karola Bacílka, Viliama Širokého, Jána Ďuriše a Gustáva Husáka, zatímco my jsme dodali Klementa Gottwalda, Rudolfa Slánského, Zdeňka Nejedlého a Antonína Novotného; na obou stranách je seznam jmen samozřejmě mnohem delší.

A jde o to, že ve Slovenské republice dokázali její poslanci otevřeně přiznat, že existoval aktivní odpor proti komunistickému režimu, dokázali ho ocenit jako součást boje za svobodu a demokracii v letech studené války, dokázali označit protikomunistický odboj za pokračování národního boje za osvobození, zatímco u nás to neustále odkládáme.

V pravém slova smyslu průlomový zákon
Ve čtvrtek minulého týdne přijala Národní rada Slovenské republiky zákon o protikomunistickém odboji, nelítostně definující, co bylo podstatou a kdo byli účastníci tohoto odboje, a vytvářející základ pro péči o ně nebo o jejich památku.

Zákon vymezuje dobu odboje od 6. října 1944 do 17. listopadu 1989 a zahrnuje veřejné občanské postoje i aktivní odpor, ať již organizovaný nebo individuální, nezapomíná na členy ilegálních organizací, na politické vězně nebo občany internované z politických důvodů ani na ty, kdož byli zařazeni do vojenských táborů nucené práce nebo odvlečeni do táborů v Sovětském svazu.

Zákon uznává za účastníky protikomunistického odboje rovněž občany, kteří museli opustit republiku před hrozící perzekucí a prováděli v zahraničí činnost pro obnovu svobody a demokracie v Československu. Zákon pojmenovává rovněž další formy odboje, jako bylo autorství či šíření petic, organizování veřejných vystoupení proti komunistickému režimu a publicistická činnost.

Všechno právě vyjmenované vyvolává u českých poslanců bohužel spíš osypky a zatím žádný český politický dokument se k obdobné dikci neuchýlil. Většina z toho, o čem je slovenský zákon, je v Parlamentě České republiky tabu a překročit ho se odvažuje málokdo.

Slova z důvodové zprávy k návrhu zákona, že totalitní státní moc „vyhlásila válku vlastním občanům“, se u nás dosud nikdo do žádné právní normy neodvážil vepsat, stále jsou považována jen za názor některých publicistů.

Slovenský zákon uvádí také překážky pro přiznání postavení účastníka protikomunistického odboje. Jde jednak obecně o ty, kdož se „vědomě a aktivně podíleli na budování, rozvoji a upevňování komunistické moci“.

A jednak konkrétně o příslušníky StB a o osoby, které jsou evidovány jako její spolupracovníci, o funkcionáře KSČ nebo KSS, o příslušníky Lidových milicí, o členy Akčních výborů a prověrkových komisí z roku 1948, o členy prověrkových a normalizačních komisí po roce 1968 a o posluchače vysokých škol pro příslušníky bezpečnosti, ať již v Československu nebo v SSSR.

Současně je výslovně řečeno, že tyto překážky nemůže odstranit, i když se tito lidé za určitých okolností dostali do konfliktu s režimem a stali se jeho odpůrci.

Čili opět cosi, co je pro český parlament, prolezlý pomýlenými nebo zhrzenými komunisty, a nejen osmašedesátníky, neslušné vůbec si představit.

Slovenský zákon je v pravém smyslu slova průlomový, neboť nekončí jen pojmenováním historické skutečnosti, ale otevírá možnost dalších legislativních opatření ve prospěch odpůrců komunistické moci, počínaje tím, že kromě plné morální rehabilitace všech přiznává již nyní politickým vězňům režimu status válečných veteránů s příslušnými sociálními výhodami.

Slova, která poslanci nechtějí znát
U nás obdobná snaha skončila u toho, že v zákoně o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich byl přiznán zvláštní příspěvek k důchodu také občanům, na něž se vztahovala rehabilitace podle příslušných zákonů po roce 1990 nebo byli zařazeni v táboře nucených prací anebo vojenském táboře nucených prací nebo v centralizačním klášteře.

Nikoliv však politickým vězňům, či dokonce účastníkům protikomunistického odboje, neboť tato slova prostě čeští poslanci tvrdošíjně odmítají znát.

Přiznávat slovenským občanům postavení účastníka protikomunistického odboje bude Ústav paměti národa. Ten ústav, na nějž se tak rádi odvolávají senátoři, navrhující zákon o zřízení obdobné instituce u nás, očekávající však od ní pouze shromažďování údajů o činnosti bezpečnostních složek komunistického režimu a jejich obětech, ale ani jediným náznakem se nezmiňující o protikomunistickém odporu.

I našim senátorům je totiž zřejmě cizí to, co vepsali navrhovatelé slovenského zákona do úvodu důvodové zprávy: „Občané žijící v komunistickém systému nebyli však jen pasivními oběťmi.“

Ne vždycky je korektní srovnávat, ale tentokrát je to nutné, a naši poslanci a senátoři by se měli za své zavírání očí před historickou politickou skutečností hanbou propadnout do země.

Vladimír Bystrov (publicista)

Zdroj: http://lidovky.zpravy.cz/ln_nazory.asp?r=ln_nazory&c=A060322_090104_ln_nazory_fho

Redakce kpvcr.cz (MK)