Fotoreportáž: Bratislava — památníky 3. odboje

Pokračování textu Leo Žídka o návštěvě Slovenska:

Poslední den našeho zájezdu byl věnován návštěvě ružinovského hřbitova v Bratislavě. Doprovázel nás opět náš milý bratr Karel Noskovič a Mgr. Stano Pátek — poslanec z Pezinku. Od něho jsme se dozvěděli všechno možné o všem, co jsme viděli kolem sebe. Ať už se to týkalo místopisu, geologie, vinařství, politiky nebo historie — všechno nám skvěle vysvětlil. Zkrátka — živá encyklopedie.

Na hřbitově jsme položili květiny a zapálili svíčky (omlouvám se neznámé sestře, které jsem nevrátil zápalky!) u pomníku všem popraveným a umučeným politickým vězňům komunistického režimu ze Slovenské republiky. Pomník je vytvořen ze dvou vězeňských zdí po stranách s pamětními deskami, na nichž jsou jména obětí, a z vysokého kříže uprostřed. Celek působí velmi důstojně a impozantně.

Ze hřbitova jsme se vydali až na druhý konec Bratislavy do Děvína. Tam na soutoku Moravy a Dunaje těsně u státní hranice Slovenské republiky s Rakouskem byla v minulém roce postavena „Brána slobody“ jako symbolická památka na léta nesvobody, kdy se v těchto místech pokoušeli přeplout Moravu ti, kdo toužili po svobodném životě nebo prchali před komunistickou perzekucí. Mohutná betonová konstrukce brány je ze slovenské strany uměle poškozená malými krátery, které připomínají střelbu komunistických pohraničníků na prchající osoby.

Zbývající čas pobytu na Slovensku jsme mohli využít k výstupu na Děvín a k prohlídce historicky významného hradu. Jsou zde také krásné vyhlídky na vrch Kobylu, jímž začínají Malé Karpaty od jihu, na část Bratislavy a na rakouskou stranu. Na hřbitov nás doprovázela Dr. Valéria Špátová, jejíž manžel i otec byli za komunismu vězněni a která se velmi angažuje v práci pro politické vězně.

Odpoledne jsme se s našimi milými slovenskými hostiteli rozloučili a vydali na cestu domů. Zpáteční cesta již ubíhala rychle a hladce. Na hraničním přejezdu o nás neměli zájem a tak jsme po krátké zastávce v Břeclavi a v Lednici pokračovali napříč Moravou stejně jako v pátek, jenže opačným směrem.

To však není všechno, na konci přece bývají „děkovačky“! Patří samozřejmě všem, ale speciálně našim slovenským bratrům a sestrám, o nichž byla řeč již v průběhu reportáže. Slíbili nám, že se Želiezovce mohou opakovat i v budoucnu. Ne jako věznění, ale jako zájezd! Zvláštní poděkování patří našemu velkému mladému příteli Mgr. Michalovi Kuchtovi z Hořic. Ten náš pobyt zdokumentoval fotograficky; jeho bezvadné fotografie jsou volně přístupné na internetu. Stačí kliknout na www.kpvcr.cz. A na koho ještě nelze při děkování zapomenout? Je to sestra Olga Konečná, jedna z našich dcer politických vězňů. Ta celý zájezd skvěle zorganizovala a doprovázela odborným průvodním slovem.

A tak to všechno viděl, slyšel a zapsal
Leo Žídek