Bojíme se vlastních dějin?

Podle Karla Strachoty z Člověka v tísni končí výuka dějepisu na většině českých základních a středních škol rokem 1945. Poválečné dějiny se přinejlepším jen rychle informativně prolétnou. Výsledek je zřejmý: o nedávných dějinách se ve škole drtivá většina žáků a studentů nedozví téměř nic.

Právě proto nabízí Člověk v tísni ve spolupráci s Českou televizí školám promítání dokumentárních filmů o československých dějinách, besedy s pamětníky našich moderních dějin a semináře pro učitele. K šestnácti filmům z prvního ročníku přibyly letos dokumenty o Miladě Horákové, českých letcích sloužících za druhé světové války v Anglii, útoku komunistického režimu na katolickou církev a o legionáři Heliodoru Píkovi, popraveném v roce 1949. 

Do projektu se zapojilo přes pět stovek škol, dotkl se téměř padesáti tisíc žáků a studentů. Ani podruhé se mu ovšem nepodařilo získat podporu ministerstva školství. „Ministerstvo znovu odmítlo naši žádost o grant. Nechci být zaujatý, ale vede mě to k úvahám, jestli se na ministerstvu vyučování moderních dějin nebojí. Jestli je nechtějí raději nechat stranou. Je to pohodlnější, bezkonfl iktní,“ říká Strachota. Pikantní v této souvislosti je, že v rámci podpory volnočasových aktivit mládeže získal od ministerstva podporu mimo jiné i Svaz mladých komunistů na vydávání svého časopisu Mladá pravda.

DOPORUČENÁ NEDOPORUČENÁ ŽÁDOST

Na mé otázky reagovalo ministerstvo školství typicky rozpačitě. Na první pokus jsem se dozvěděl, jak to, že Člověku v tísni skutečně podpora nebyla přiznána, tak i to, že s výukou moderních dějin jsou problémy a že ministerstvo aktivity Člověka v tísni vítá. Na druhý pokus jsem získal podrobný rozklad, který mě jen utvrdil v tom, že ministerstvo buď neví, co chce, nebo v horším případě ví, že nechce, aby se moderní české dějiny učily dobře. „Pravdou je, že výuka dějin především druhé poloviny 20. století nebyla učiteli některých škol naplňována v celém rozsahu, ovšem souhrnně dochází ke zlepšení situace,“ napsala mi mimo jiné Karolína Svobodová z oddělení vnějších vztahů a komunikace ministerstva školství. Co je to za zlepšení? Výroční zpráva České školní inspekce za rok 2003—2004 konstatuje, že „v dějepisu nebyl již tak často jako v předcházejících letech vynecháván tematický celek Československo a svět ve 2. polovině 20. století, v některých školách však stále nevyčlenili na jeho výuku dostatek hodin“.

Nemohl by k tomu zlepšení přispět právě projekt Člověka v tísni? Podle ministerstva nikoli. Svobodová mi poslala stanovisko, které zaujala k projektu komise posuzující žádosti o granty. Komise shledala, že projekt má sice svoje silné stránky, ale že slabiny převažují, a nedoporučila ho.

Samozřejmě jsem stanovisko komise probral i s Karlem Strachotou a dospěl k závěru, že si ze mě někdo dělá legraci. I Člověku v tísni totiž poslalo ministerstvo příslušné stanovisko. Byla v něm ale jedna věta navíc. Poměrně podstatná věta na závěr: „Přes výše uvedené slabé stránky hodnotitelská komise projekt doporučuje k realizaci.“

Na tu větu jsme se přeptali i na ministerstvu. To uznává, že v hodnocení opravdu byla, ale došlo k omylu, poslali nám prý nějakou starší verzi. Rozhodně nešlo o pokus nás zmást. „Přes toto doporučení výběrová komise projekt nakonec nevybrala,“ konstatuje Ondřej Gabriel z tiskového odboru. Proč?

Hodnotitelská komise konstatovala, že: „Nejsilnější stránkou tohoto projektu je jednoznačně jeho myšlenka a záměr: zaměřuje se na zavádění moderních metod výuky československých dějin zohledňujících schválené rámcové vzdělávací programy orientované na rozvoj klíčových kompetencí.“

Komise nicméně nalezla i slabé stránky: podle ní není jasné, jak dospěl Člověk v tísni k tomu, že projekt osloví 90 000 žáků a 1500 učitelů, nejasnosti jsou v rozpočtu — náklady na aktivity projektu jsou o dva milióny korun nižší než požadovaná podpora, školení pro učitele není dostatečně popsáno a konečně, diskutabilní je vazba na školní vzdělávací programy.

Z reakce Karla Strachoty se zdá, jako by ani komise neměla právě silnou vůli číst projekt Člověka v tísni pozorně a nezaujatě. Po dle Strachoty jsou čísla kvalifikovaným odhadem, neboť Člověk v tísni už pět let realizuje vzdělávací program Jeden svět na školách, do kterého se zapojilo již 1300 škol. Do druhého ročníku Příběhů bezpráví se zapojilo 560 škol. Pokud jde o rozpočet, pak skutečné náklady na aktivity jsou nižší než náklady celkové, protože nezahrnují personální náklady, náklady na techniku nebo režii, celkové náklady jsou ovšem v žádosti uvedeny na téže straně a znovu rozvedeny o dvě strany dále.

Pobavení může vzbudit námitka, že školení pedagogů není dostatečně popsáno — získalo totiž akreditaci ministerstva školství. Žádost o akreditaci přitom obsahuje podrobný popis kursu a rozhodnutí o udělení akreditace bylo přílohou žádosti o grant. Rozporuplně působí i tvrzení, že diskutabilní je vazba na školní vzdělávací programy, protože jako nejsilnější stránka projektu je zároveň hodnotící komisí označeno zavádění moderních metod výuky zohledňující rámcové vzdělávací programy, ze kterých školní vzdělávací programy vycházejí.

BUDE LÉPE?

V odpovědi z ministerstva jsem se také dozvěděl, že ministerstvo samo vyvíjí množství aktivit pro zlepšení výuky moderních dějin. O seminářích, školeních, nových učebnicích apod. podrobně informuje na svých webových stránkách www.msmt.cz.

Podle dotazníkového průzkumu Člověka v tísni, na který odpovědělo přes 250 učitelů ze základních a středních škol, většinou dějepisářů, ovšem značná skepse ke kvalitě vyučování moderních dějin přetrvává.

Učitelé hodnotí výuku jako nanejvýš průměrnou a jednoznačně by přivítali modernizaci učebních pomůcek včetně promítání dokumentárních filmů.

Učitel dějepisu Peter Sokol patří k tuzemským průkopníkům moderních vyučovacích metod v rámci amerického programu Tváří v tvář historii, který se zaměřoval na problematiku holocaustu. Sokol učil tři roky na základní škole, byl členem ministerské komise pro vyučování dějepisu, věnoval se vzdělávacím programům pro učitele a nyní učí na soukromém gymnáziu. Jeho názor na způsob, jakým se u nás učí dějepis, je jednoznačný: „Dějiny se učí akademicky, žáci jsou zaplaveni masou zbytečných informací, moderní dějiny se často neučí vůbec. Naprosto chybí interpretace, vysvětlení motivace lidí, přemýšlení o hodnotách, které se v historii vytvářejí, nebo jsou naopak ničeny.“

Na novověké dějiny si učitelé nechávají nejméně času a učí je formálně, jaké byly válečné fronty, kdy a kde proběhla jaká bitva, kdy vznikla či vyhrála jaká politická strana … „Ale tímhle způsobem přece nemůžete smysluplně odučit třeba holocaust! A tak se prostě konstatuje, že tady nějak zahynulo šest miliónů Židů, a jde se dál, stejně na to není čas. A podobně si nemůžete poradit ani s komunismem.“ Takovému dějepisu ovšem chybí základní smysl, který je v tom, že může lidi měnit, vést je k tomu, že si uvědomí svoji zodpovědnost, uvědomí si, že často jednáme na základě předsudků a stereotypů.

„Člověk v tísni projektem Příběhy bezpráví bezpochyby zaplňuje obrovskou mezeru,“ říká Peter Sokol. „Je to vynikající první krok.

A na něj by měla navázat systematická práce s učiteli, příprava učebních materiálů a metod, jak moderní dějiny učit.“

Člověk v tísni připravil na příští rok sérii seminářů a návrh, jak projekt dotáhnout do podoby ucelené koncepce, jak učit nedávné dějiny. Bez podpory ministerstva školství to ovšem nebude možné.

CO JSTE DĚLALI VY?

„Je logické, že když žáci a studenti projdou emotivním působením dokumentu a besedy s nějakou obětí minulého režimu, přijdou domů a zeptají se rodičů: Ty komunisti byli ale pěkný svině, a co jste dělali vy?“ říká Karel Strachota.

Není to riziko? Není projekce jednoho filmu a jedna beseda zase dalším návodem k zaujímání jednostranných soudů? „Myslím, že ne. Emotivní zážitek může být výborný impuls k přemýšlení a hledání. Může narušit sterilitu, s níž se dějepis často vykládá. A navíc — rodič, který chce před svými dětmi obstát, by přece měl být schopen mluvit i o takových věcech.“ Člověk v tísni navíc školám nabízí filmy, které minulá desetiletí představují z různých úhlů pohledu. „Nemáme jenom dokumenty o padesátých letech, ale taky o Pražském jaru 1968, o normalizaci, o osmdesátých letech. Součástí projektu je i film Pavla Kouteckého o každodennosti života za minulého režimu. Ten tu dobu ukazuje zase jinak, jako normální běžný život. A tak dává té možné diskusi mezi rodiči a dětmi nový rozměr a nové možnosti, jak o minulosti mluvit. Protože stejně, jako může padnout ta obávaná otázka ¸a co jste dělali vy?´, mohou se děti třeba pobaveně ptát: ¸A taky jste jedli mejdlíčka?´“

Podle Strachoty je dobře, když žáci a studenti při promítání filmu či besedě pocítí vztek. Vztek na to, co se tu ještě nedávno dělo. Vztek na to, že o tom tak málo vědí a že o tom s nimi nikdo nemluví.

„Ale to neznamená, že v nich chceme vyvolat nenávist nebo je vést k jednostranným pohledům a odsudkům. Je to východisko, otevření problému. A je na rodičích, učitelích, aby jim dali šanci s ním dál pracovat.“

Zdá se, že ministerstvo školství jim tu šanci poskytnout nechce.

Zdroj: Michal Komárek, Reflex 4/2007, www.reflex.cz